The article deals with the question of correct reconstruction of and solutions to the ancient paradoxes. Analyzing one contemporary example of a reconstruction of the so-called Crocodile Paradox, taken from Sorensen’s A Brief History of Paradox, the author shows how the original pattern of paradox could have been incorrectly transformed in its meaning by overlooking its adequate historical background. Sorensen’s quoting of Aphthonius, as the author of a certain solution to the paradox, seems to be a systematic failure since the (...) time of Politiano’s erroneous attributing it to Aphthonius. In the conclusion, the author claims that neglecting the historical background of the ancient paradoxes into account, we are neither able to evaluate their modern interpretations as adequate nor their solutions as successful. (shrink)

Tato stať ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Lockově filosofii") je dodatkem k mé studii "K pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii". Určuji v ní blíže momenty totožnosti pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Lockově filosofii a pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) ve filosofii Hobbesově, tj. bytný zdroj, (obsažnou) bytnost a (bytostnou) formu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) a bytný zdroj, (obsažnou) bytnost a (bytostnou) formu (státo-právně) společenského (...) zákona (bytí lidsky jsoucího). A určuji v ní též blíže momenty rozdílnosti pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Lockově filosofii a pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) ve filosofii Hobbesově, tj. platnost (závaznost) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), platnost (závaznost) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího) a vztah "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího). Tato stať ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Lockově filosofii"), jsouc dodatkem k mé studii "K pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii", ukazuje, že pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Lockově filosofii je antropologicko-ontologicko-nomologicky širší a hlubší než pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) ve filosofii Hobbesově; a ukazuje též, že pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Lockově filosofii, ač antropologicko-ontologicko-nomologicky širší a hlubší než pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii, není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího) a nepředbíhá ani nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (shrink)

The study aims to explain the meaning and function of the concept of topicality (Aktualität) in Benjamin’s philosophy of history and to show that it can present a relevant alternative to contemporary historiography. In times when society is improving the accuracy of its grasp of history and accumulating ever more data about it, Benjamin’s philosophy is valuable by concerning itself primarily with the problem of presentation (Darstellung) of the topicality of particular historical phenomena. Thanks to a better understanding of the (...) concept of topicality, the reader will be able to see why Benjamin thought that to respond to what is “actual” in the sense of “topical” or “timely” in history is more important than specifying or accumulating data about it. However, in the presentation of a single topical historical object the whole of history is monadologically expressed: Benjamin’s focus on particular, unique phenomena didn’t imply a resignation vis-à-vis the task of expression of the whole. (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného (...) zákona" (bytí lidsky jsoucího) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Tato stať se zabývá implicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí jsoucího) a pojmu zákona (bytí jsoucího) v Marxově filosofii spjaté (svázané) s explicitním vztahem pojmu nutnosti a náhodnosti (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) a pojmu zákona (bytí lidsky jsoucího v ekonomicko-společenské bytné sféře) v Marxově politické ekonomii a ukazuje její ontologicko-nomologické přednosti, poukazujíc však na její antropologicko-ontologické nedostatky, spjaté zvláště s jejím historicismem (s "bídou historicismu").

Recenze: Pavel Materna. Hovory o pojmu. Praha: Academia, 2016, 158 stran.

Wilhem von Humboldt -- Karl Jaspers -- Odo Marquand -- Karl Mannheim -- Lucien Goldmann -- Terry Eagleton.

U tekstu izlažemo rješenje razlike između Wittgensteinove uporabe modela u TLP i modeliranja u PI, RFM i OC temeljem analize razlike u izboru samih riječi i opisa pojmova fenomena u njegovim napomenama. Metoda je pojmovna analiza Wittgensteinova tretiranja znanstvenih modela i modeliranja. Dodatno, tekstualna raščlamba i poredba korištena je pri istraživanju njegovih glavnih napomena na tu temu. Ako je otkrivena razlika između modela i modeliranja i kontinuitet ovisnosti oba pojma o pojmu slike, pri čemu je razlika slike i oslikavanja (...) uzeta kao zadana, zaključujemo kako je Wittgenstein svoj stari pojam modela nastojao inkorporirati u novi pojam modeliranja. Eksplicirana razlika i inkorporiranje pridonosi pojašnjenju teme Wittgensteinovog posrednog i neposrednog utjecaja na filozofiju znanosti. (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, na druhou stranu, dopředu (...) vymezeno díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

Přirozený zákon je jednou z nejvýznamnějších idejí, která stojí v základech evropského filosofického, etického a právního myšlení. Předložený článek podává stručnou expozici vývoje ideje přirozeného zákona ve filosofickém myšlení s důrazem na jeho klíčové momenty a vyjádření nosných tezí, které předurčily rozumění tomuto pojmu v následujících obdobích. Jeho cílem není detailní probádání některé z jednotlivých etap či některého z autorů, ale naopak podat souhrnný a přehledný obraz vývoje této ideje. Východiskem je zde stručné načrtnutí hlavních zdrojů ideje přirozeného zákona (...) v antice, počínaje předsokratiky, následně u Platóna a Aristotela a představením hlavních rysů stoické koncepce. Další část je věnovaná scholastickému uchopení problematiky přirozeného zákona u T. Akvinského a Suaréze. Následuje přiblížení novověkých úvah u Grotia, Pufendorfa a Hobbese. Tito teoretici jsou následně kontrastováni s průřezovým přehledem myšlení positivně právního u Benthama, Austina a jejich pokračovatelů, neboť i vývoj positivistického myšlení výrazně přispěl k zformování moderní teorie přirozeného zákona, které stojí explicitně v opozici k němu. Text uzavírá přiblížení stavu přirozenoprávní diskuse u nejvýznamnějších autorů 20. století. (shrink)

Ve své studii se pokouším zdůvodnit význam Husserlova základního rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými částmi v celku jeho filosofování. K tomu je potřeba popsat, jak toto rozlišení vyrůstá z obecné systematiky Logických zkoumání a jak je touto systematikou jakožto nástroj jejího vypracování předpokládáno. Abychom tento rozdíl pochopili musíme jej nejdříve zasadit do kontextu Husserlovy čisté logiky. V ní tento rozdíl patří zprvu do oblasti čisté logiky, která se nazývá formální ontologií, neboť každý předmět může být chápán jako aktuální nebo možná (...) část nějakého celku. Přihlédneme-li blíže, můžeme v oblasti částí rozlišit samostatné a nesamostatné části. Zatímco samostatné části mohou být myšleny mimo spojení se svými celky, nesamostatné se vzpírají jakémukoliv pokusu o toto uchopení, neboť je v jejich případě logicky absurdní. To nás přivádí k ideji obecného zákona, který vyjadřuje „logickou“ potřebu nesamostatných částí po doplnění. Tento zákon je založen v obecné povaze nesamostatné části a předepisuje, jakým způsobem se odehrává její doplnění a jaké druhy částí mohou toto doplnění uspokojit. Přitom kladu důraz na to, že podle Husserla je možno získat specifický obsah tohoto zákona pomocí variace, jež užívá bytí nesamostatné části jako index pro rozlišení mezí neboli nejnižší species částí, které jej mohou doplnit. Takový popis výrazně napomáhá pochopení smyslu pojmu variace a fundace v Husserlově filosofii. Dále se pokouším ukázat, že Husserl používá tento pojem obecného zákona a variace v oblasti formální logiky, aby vysvětlil ideu syntaktických zákonů a že jej využívá i v průběhu svého pozdějšího vypracování materiálních ontologií, aby vysvětlil syntetické soudy apriori. Nakonec poukazuji na určitou obtíž, která se objevuje, chceme-li chápat rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jako skutečný formálně ontologický rozdíl. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy (...) nově založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Članek prinaša štiri poglede na hermenevtiko glasbe, ki so osredotočeni na 1) vzpostavljanje hermenevtičnega obzorja, 2) zgodovinske umestitve hermenevtike glasbe, 3) teoretsko razmejitev glasbene povednosti v muzikologiji in 4) spoznavoslovne razmejitve glasbene povednosti. Osrednja pozornost pri vseh štirih pogledih je naravnana k vprašanju: katere epistemološke ravni kaže upoštevati, ko govorimo o hermenevtiki glasbe kot muzikološkem pojmu v najširšem smislu?Različne fasete, ki tvorijo hermenevtiko glasbe, zato narekujejo za glavni cilj prispevka: očrtati meje med hermenevtiko kot teoretskim sistemom, ki temelji na (...) metodah vzporejanja glasbenega stavka z "zunajglasbenimi" pojavi, in hermenevtiko kot "kulturno institucijo" ali pragmatičnim pristopom, ki poleg spoznavoslovnih prednosti prinaša tudi vrsto pasti.Four different sketches of musical hermeneutics are given, focused respectively on 1) the formation of the hermeneutical horizon, 2) historical framings of the musical hermeneutics, 3) theoretical division of the musical meaning within musicology, and 4) epistemological layering of the musical narrativity. The main focus of the four sketches is to discuss single issues arising from the following question: which levels of epistemology should be considered to define hermeneutics of music as a musicological term.Because of the various facets involved, the main aim of this article is to sketch the boundaries between hermeneutics as a theoretical system founded on comparative methods and hermeneutics as the "cultural institution", or a pragmatic approach, bringing about not only epistemological advantages but also a number of issues. (shrink)

Problematika genových manipulací u člověka je velmi úzce spjata s eugenikou 20. století, přičemž moderní metody manipulující s lidským genomem bývají velmi často označovány za "eugenické" a na základě toho hodnoceny jako morálně nepřijatelné. Článek si klade za cíl představit problematiku tendenčního využívání definice pojmu eugenika v souvislosti s moderními genovými technologiemi a dochází k názoru, že cílené využívání záporné definice eugeniky záměrně vyvolávající negativní konotace může být v některých případech týkajících se genových technologií kontraproduktivní, a proto by tato (...) definice neměla být používána. (shrink)

Tento článok si kladie za cieľ preskúmať možnú nadväznosť medzi Aristotelovými úvahami o polis a Marxovou filozofiou v prípade pojmu zóon politikon. Na to, aby sme tento problém mohli objasniť, tak bude nutné si položiť dve otázky: 1) Je skutočne možné doložiť, že Marx tento termín reflektoval či sa ním inšpiroval? 2) Sú v tomto prípade tvrdenia moderných bádateľov opodstatnené, pokiaľ ide o vplyv Aristotela na Marxa? Na prvú otázku odpoviem kladne, avšak v odpovedi na tú druhú vyjadrím značné (...) pochybnosti, ktoré budú založené na analýze primárnych textov. Dospejem tak k zisteniu, že niektorí bádatelia sa snažia za každú cenu nájsť aristotelské motívy u Marxa aj tam, kde to nie je jednoznačne preukázateľné. (shrink)

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu (...) náboženství, které je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

Tato práce se podrobně věnuje způsobu, jakým David Hilbert (1862–1943) pojal aritmetizaci geometrie v knize Grundlagen der Geometrie z roku 1899. Nejprve stručně představíme Hilbertovy předchůdce z téže doby, kteří buď po změnách v založení geometrie volali, nebo je již sami prostřednictvím axiomaticko-deduktivní metody zapracovali. Neopomeneme přitom, co dílu předcházelo v dřívějších Hilbertových přednáškách. Následně se pokusíme nastínit­ obsah prvních dvou kapitol knihy a vysvětlit dobové i věcné souvislosti, nutné k jejich pochopení. Představíme způsob implicitních definic základních pojmů a vztahů (...) v axiomech, a dále Hilbertovo rozdělení axiomů do skupin, přičemž se zejména zaměříme na axiomy spojitosti v kontextu s otázkou o její bezespornosti. K tomu popíšeme konstrukci aritmetického modelu axiomů geometrie, který Hilbert pro důkaz bezespornosti používá. V závěru se pokusíme nastínit hlavní důvody, které Hilberta k napsání díla vedly, a některé klíčové důsledky jeho pojetí axiomatiky geometrie. (shrink)

Přehledová studie sleduje a analyzuje proměny pojmu sociální inovace. Na základě silné společenské poptávky se z původně dílčí, teoreticky nediskutované a nefixované kategorie stává kategorie obecná. Pokrývá širokou oblast nemateriálních inovací a zároveň se profiluje jako aktivita normativní a intencionální, zaměřená na obecně uznávané sociální cíle. Co do ideově-hodnotových orientací současných koncepcí sociálních inovací studie identifikuje kromě mainstreamu, který zůstává u otevřených hodnotových charakteristik, ještě směr emancipačně-mobilizační a sociálně-tržně odpovědný. V epistemologické rovině se teoretici sociálních inovací hlásí především k (...) praktickému experimentování, pragmatismu, teorii komplexnosti a principům transdisciplinarity. (shrink)

Článek analyzuje funkci, kterou v díle raného M. Heideggera plní myšlenka destrukce, a zkoumá na tomto základě, jak je obecně možné charakterizovat vztah mezi hermeneutikou a destrukcí, resp. vzhledem k pozdějšímu vývoji filozofie mezi hermeneutikou a dekonstrukcí. Při analýze pojmu destrukce je položen důraz na to, jak je postup destrukce použit na tradici aristotelské substancialistické ontologie a na Kantovu teorii poznání, což jsou dvě klíčová témata raného Heideggera. Při zkoumání vztahu mezi hermeneutickou a dekonstruktivní intencí filozofování se naproti tomu (...) článek soustředí na to, jak jsou oba tyto přístupy rozvinuty u pozdějších autorů, na něž měla Heideggerova filozofie silný vliv: u J. Derridy a u H.-G. Gadamera. V závěru článku je upozorněno na to, že určité pojítko mezi hermeneutikou a dekonstrukcí lze navzdory všem rozdílům spatřovat v pojmu kritiky. (shrink)

Članak predstavlja komentarski prikaz glavnih tema knjige Wu Xiaominga, Filozofija i Zhexue. Put k drugome i natrag te diskusiju o pojmu tzv. ‘druge’, ne-evropske filozofije, o njegovu sistematskom mjestu između povijesti filozofije, kulturne antropologije i postkolonijalne teorije diskursa. Nastojanje autora da pomoću Derridinog pojma différance i kineskog dao revolucionira hijerarhijski odnos interpretirajućeg i interpretiranog intelektualnog nasljeđa vrednuje se u članku kao genuino filozofsko nasuprot kulturno-antropološkim pristupima filozofiji, što je suprotno negiranju kineske filozofije od sâmog Derride. Usporedno s glavnim tekstom, (...) u pratećem aparatu, članak donosi pregled i komentare novije, interdisciplinarne literature, zapadne i kineske, o tematici komparativizma i njegovim osnovama u filozofiji, humanističkim i egzaktnim znanostima.The article gives a detailed review and commentary on the main topics in the book Philosophy and Zhexue. The Way To the Other and Back by Wu Xiaoming and a discussion about the very notion of the so-called ‘other’, non-European philosophy, its systematic place between history of philosophy, cultural anthropology and post-colonial discourse theory. The effort by Xiaoming to revolutionize, by means of Derridean différance and Chinese dao, the hierarchical pattern in the relation between the interpreting and the interpreted intellectual heritage has been estimated as genuinelly philosophical and different from cultural anthropological approaches, which is even contrary to late Derrida’s denial of Chinese philosophy. Parallel to the discussion in the main text, the article provides a survey with commentaries of recent cross-disciplinary publications, both Western and Chinese, in related issues such as comparativism in philosophy, in human and exact sciences, including Chinese authors. (shrink)

Abstrakt/Abstract Na příkladu dvou myslitelů ze zcela odlišných období dějin filosofie lze předvést otázku nejobecnějších podmínek pravdivé řeči, které se projevují na pomezí sémantiky v užším slova smyslu a utváření širšího pojmu světa jakožto pojmu, k němuž patří vytyčení jasných mezí smysluplného vypovídání o tom, co je. Od této velmi obecné otázky se příspěvek obrací k užšímu tématu negace čili k pravidlům užití řeči, která je sice správná a v některých případech pravdivá, avšak postrádá svůj vlastní a specifický (...) korelát v plné osnově skutečnosti samé. Výchozími texty jsou zlomky Parmenidovy básně O jsoucím a její moderní výklady od čtení Russellova až po tzv. modální interpretaci, kladoucí důraz na motivy nutného jsoucího a nemožného nejsoucího, a dále pasáže z Wittgensteinova Traktátu i Filosofických zkoumání (§ 50). Podrobnější srovnání postoje obou myslitelů k negaci umožňuje prohloubit i rozšířit starší srovnávání Parmenidova argumentu o nemožnosti mluvit o tom, co není, a Wittgensteinova důrazu na nutnou existenci jednoduchých objektů. Choosing two thinkers from two entirely different periods of the history of philosophy, one can fruitfully illustrate the issue of the most general conditions of truthful speech, which take effect on the crossroad of the narrowly conceived semantics and a broadly construed concept of the world as a concept that implies the posting of neat limits of the meaningful linguistic articulation of what there is. From this very general issue, the article turns to the narrower question of negation, and thus of the rules of the use of the correct and sometimes true speech that, nevertheless, lacks its specific referent in the full structure of reality. The texts under scrutiny are the fragments of Parmenides’ poem On Being and its modern exegeses ranging from Russell to the modal interpretation that emphasizes the necessary being and the impossible not-being, plus passages from Wittgenstein’s Tractatus and also his Philosophical Investigation (§ 50). A more detailed comparison of the attitude of both thinkers towards negation helps to both deepen and expand the earlier suggested parallel between Parmenides’ argument about the impossibility to speak about what is not and Wittgenstein’s emphasis on the necessary existence of simple objects. (shrink)

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část (...) námitky D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Článek se věnuje nejnovější knize Charlese Taylora Secular Age (2007). Poukazuje na její kořeny v hegeliánství a v novějších kritikách modernity a probírá některé námitky vůči Taylorově koncepci včetně Taylorových odpovědí. Taylor představuje dva typy současných etických projektů. Na jedné straně tzv. výlučný humanismus, na druhé straně imanentní antihumanismus. A smyslem jeho genealogie moderního sekularismu je ukázat vzájemnou podmíněnost mezi antihumanismem, humanismem a religiozitou s tím, že bez nějaké formy transcendence se každý západní hodnotový systém vystavuje nepřekonatelným tenzím, aby následně (...) navrhl koncept originality volající k následování jako spojnici hlavního nároku křesťanství ztělesněného v pojmu lásky k bližnímu s moderním uměním jako náhražkovým náboženstvím. Taylorova práce je nejen v tomto ohledu postavena na jeho celoživotním zájmu o Hegelovu filosofii, v níž se hledá takový způsob, jak spojit etiku autenticity se smyslem pro společenství, který by překonal omezení reflektující racionality. Taylorovo obohacení Hegela můžeme chápat jako snahu nahradit tradiční nárok lásky k bližnímu srozumitelnějším pojmem podpory rozmanitosti v jednotě (resp. pojmem kultury). The essay examines Charles Taylor’s latest book The Secular Age (2007) by unveiling its Hegelian roots together with its debt to other critics of modernity and by considering some objections as well as Taylor’s answers. Taylor sketches two types of contemporary ethical projects. On the one hand he considers exclusive humanism, on the other the immanent antihumanism. The moral of Taylor’s story of modern secularism comes to his claim that the anti-humanism is enabled by humanism and humanism again by religiosity. According to him this comes to indispensability of religion: namely, some notion of transcendence is necessary for coherence of any set of values available to western man. Actually the originality inspiring its following is what he understands as the key element that is shared by the central claim of Christianity embodied in the notion of love (agape) overcoming the rigorism of explicit rules on the one hand and modern art as Ersatzreligion.(Not only) this aspect of Taylor’s recent work is rooted in his lifelong interest in Hegel, who looked for such pairing of the ethics of authenticity with a sense for community that could overcome the limits of reflective rationality. We can interpret Taylor’s amendement to Hegel as a substitution of „support for differentiation in unity“ (or simply „culture“) for „love for neighbour“. (shrink)

Studie zkoumá možnosti filosofické interpretace euroskeptických pozic v současné politické diskuzi o Evropské unii. V nástinu seznamuje s počátky evropské filosofické skeptické tradice a s jejím oživením u vybraných postav novověkého myšlení. Hledá relevantní filosofické motivy použitelné k porozumění požadavkům euroskeptických hnutí a stran a jejich analogie ve stanoviscích, jež se objevují v současných politických debatách. S pomocí pojmů klasické skeptické teorie předkládá redefinici možných přístupů k problematice evropské integrace a srovnává ji se standardním politologickým pojetím.

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)

Understanding of the term of crisis significantly influences the main argumentation line of the philosophical conceptions stimulated by the reflection of the crisis. The deep ecology of A. Naess belongs to these philosophical concepts. The term of crisis in his thinking appears in a form of a threat as well as opportunity, necessity to make important decisions. It also has a meaning of historical and political crisis, i.e. situations in which under the pressure the basic imperatives and organizational principles of (...) the society are reformulated. Such a broad semantic spectre of the crisis concept is connected with the fact that Naess wants to address not only ecologists, environmentalists and philosophers, but also political scientists and social activists by which he greatly contributed to the constitution of environmentalism as a political movement as well as a political ideology. -/- Chápanie pojmu krízy významne ovplyvňuje hlavnú argumentačnú líniu filozo­fických koncepcií, ktorých vznik podnietila reflexia krízy. K takýmto filozofickým kon­cepciám patrí aj hlbinná ekológia A. Naessa. Pojem krízy v jeho myslení vystupuje vo význame hrozby, ale aj príležitosti, nutnosti rozhodnúť sa, prijať závažné rozhodnutia. Má však tiež význam historickej a politickej krízy, teda situácií, v ktorých sa pod tlakom nutnosti reformulujú základné imperatívy a organizačné princípy spoločnosti. Takto široké významové spektrum pojmu krízy súvisí s tým, že Naess sa snaží osloviť nielen ekológov, ochranárov a filozofov, ale aj politológov, politikov a občianskych aktivistov, čím významne prispel k vzniku environmentalizmu ako politického hnutia i politickej ideológie. (shrink)

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Pozdně středověký filosof Walter Burley (cca 1275–1344) chápal myšlení jako určitý druh změny, konkrétně jako trpnost, přičemž každý tzv. akt myšlení má podle něho tři hlavní složky: myslící intelekt, pojem a myšlenou věc. Tato studie si dává za cíl prozkoumat, jak Burley pohlížel ve vztahu k myšlení zejména na poslední dvě z těchto složek. První část se pokusí odpovědět na otázku, jakým způsobem dochází ke vzniku pojmů. Druhá část se zaměří na problematiku intencionality našeho myšlení, tj. na otázku, jakým způsobem (...) je podle Burleyho možné říci, že je naše myšlení o nějaké věci. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)